„DIGITALIZACE MŮŽE BÝT HNACÍ SILOU LIDŠTĚJŠÍHO PŘÍSTUPU“ ROZHOVOR S MICHAELEM MONDRIOU ZE SPOLEČNOSTI ARS ELECTRONICA SOLUTIONS

Pane Mondrio, navrhoval jste výstavní stánek společnosti Fronius na veletrh SCHWEISSEN & SCHNEIDEN 2017. Jakým výzvám jste musel čelit?

Výzvou je vždy převést klíčové poselství, podnikové cíle a vize takovým způsobem, aby je návštěvníci veletrhu mohli vnímat na různých úrovních. To znamená, že již při návrhu stánku jsme museli postupovat tak, aby byl součástí poselství. Naším cílem je vytvořit ucelený a dlouhotrvající dojem.

Co vás inspirovalo v případě společnosti Fronius?

Jednalo se o vizi společnosti a poselství „Let‘s get connected“ (v překladu „Pojďme se spojit“). To chápu jak z technologického, tak především z lidského hlediska. Klíčový prvek – oblouk – zase symbolicky odráží spojení různých materiálů. Původní inspirací pro mne tedy byla tato klíčová metafora.

Ústředním tématem výstavního stánku byla digitální komunikace. Kam nás moderní mediální technologie zavedou?

V současnosti je opravdu zajímavá „rozšířená realita“, lépe řečeno smíšená realita, jelikož se jedná o spojení skutečného a digitálně vytvořeného světa. Za pět let budeme mít k dispozici infrastruktury, díky nimž zmizí hranice mezi skutečným a virtuálním životem. Jedním z prototypů jsou v této souvislosti brýle „Magic Leap One“. Výhledově dojde k vývoji také v oblasti Brain-computer interface (BCI). Tato technologie bude zaprvé využívána k přímé interakci se zařízeními prostřednictvím mozku. Zde je lékařská technika již velice daleko a dokáže již například přemostit nervové impulzy pacientů v kómatu a umožnit jim opět komunikovat. Zadruhé lze BCI využít také k interpretaci mozkových aktivit a stimulaci mozku. Tyto oblasti jsou mimořádně zajímavé, ale nesou s sebou také mnoho morálních otázek.

Myslíte si, že kvůli těmto novým technologiím bude jednou prezentace výrobků na výstavních stáncích zbytečná?

Ne, to si nemyslím. Existuje ale riziko, že v digitálním světě ztratíme fyzický vztah. Z tohoto důvodu by se reálné fyzické výrobky neměly jednoduše vynechávat. Přestože se tato samozřejmost s nastupující generací mění, pro mě osobně nemůže nic nahradit možnost sáhnout si na výrobky, vidět je, cítit je a něco s nimi dělat. Ztratit tuto možnost by vlastně bylo dost na pováženou.

Nevzniká se vzrůstající digitalizací nebezpečí, že člověk bude brzy pouhým objektem?

Domnívám se, že se jedná o otázku, kterou je třeba brát velice vážně. 30 až 40 procent současných zaměstnání nebude za deset až dvacet let vůbec existovat. Nyní jde o to, abychom dokázali rozeznat bod zlomu a reagovat na něj. Musíme přemýšlet o tom, jak pro nás lidi během následujících 30 až 50 let vygenerovat z digitalizace něco smysluplného. Je pravda, že lidská bytost nedokáže zpracovávat satelitní snímky, které přicházejí v neuvěřitelném časovém sledu, takovou rychlostí jako stroj. Člověk však může vytvořit něco nového. Teď už „pouze“ stačí tento předpoklad využít tak, aby nám byl k užitku.

Jakým způsobem?

Vytvořili jsme technologické podmínky pro to, aby stroje vyráběly a převzaly práce zahrnující analýzy. Nyní se my lidé můžeme soustředit na utváření vlastního světa a vzájemného chování. Existuje tolik témat: plasty v oceánu, změny klimatu, sociální spravedlnost… Poprvé v historii lidstva jsme schopni produkovat takové množství potravin, které by uživilo populaci na celém světě. Přesto ještě stále umírá mnoho lidí hladem. Proč tomu tak je? Stále ještě existují nesrovnalosti. K vyřešení těchto problémů musíme použít zdroje, které máme k dispozici, tzn. naše mozky.

Zní to, jako byste považoval digitalizaci za hnací sílu lidštějšího přístupu?

Myslím si, že tomu tak je. Pokud budeme postupovat správným směrem, může lidskost z těchto technologií skutečně profitovat – a to ve smyslu vzájemného lidského chování.

Bude to fungovat také globálně a napříč kulturami?

Modely, které se vyvinuly u nás, nelze přenášet přímo. To by svět neunesl. O to víc je však potřeba přemýšlet o tom, jak kulturní závislosti překonat, což vyžaduje čas. A pro to by digitalizace mohla poskytnout základ a možnosti. Hnací silou tohoto procesu však může být pouze společnost.

MICHAEL MONDRIA

Tento rozený Vídeňan, jenž absolvoval studium informatiky na univerzitě Johannese Keplera v Linci, nejdříve pracoval 15 let na pozici Software Engineer a Vice President Professional Services v nadnárodní softwarové společnosti Fabasoft AG.

Poté přešel do společnosti Ars Electronica. Po pěti letech na pozici vedoucího oddělení Business Developments v sekci Futurelab založil v Berlíně softwarovou společnost Memetics GmbH. Po dvou letech na pozici Managing Director se opět vrátil do společnosti Ars Electronica, kde do této doby působí jako vedoucí divize Ars Electronica Solutions na pozici Senior Director. 

Kromě svého povolání se angažuje v rámci sociálních projektů: v Nepálu se například se svou soukromou organizací „Pagura Idea“ podílí na opětovné výstavbě vesnic zničených při zemětřesení v roce 2015.